Už od malička jsem měla ráda tajemno, záhady, astrologii, měla jsem k těmto oborům velmi blízko. Už jako asi pětiletá jsem se stále ptala, proč vypadám, jak vypadám, a proč nejsem někým jiným, proč jsem tím, kým jsem, a nikdo mi nedokázal odpovědět. Tehdy jsem neměla tušení, že moje duše si moje tělo vybrala záměrně, a že mě čeká dlouhá cesta poznávání, která zdaleka není u konce.

Jako dítě jsem stále něčemu nerozuměla, a vše jsem chtěla chápat, pokud možno hned. Byla jsem jako "ryba" citlivá duše, a měla spousty otázek. Čím jsem byla starší, tím méně jsem zapadala do kolektivu, stále jsem jako by vybočovala, nerozuměla jsem proč, co je špatně. Tím, že jsem zatím neprozřela, nechápala jsem, o co jde, měla jsem za to, že je chyba ve mně, protože ostatně tak se ke mně okolí chovalo. Ve skutečnosti to nebyla chyba, která by byla ve mně, jen jsem netušila, že se odlišuji a proč. Neměla jsem ani ponětí o tom, co to je zrcadlo – sebe jsem viděla v ostatních, ale měla jsem za to, že vidím jejich trable, zatímco to byly ty moje. Už vůbec jsem netušila, kdo to je a že vůbec existují Indigové děti. V době mého dětství nebyly k dispozici žádné takové informace. Až v posledních dvou letech jsem zjistila kdo jsem, jaká je moje cesta a můj úkol v této inkarnaci, a také, že jsem Indigová. Vesmír mi začal posílat další duše, kteří mě chápu, jsou mi podobní, nebo na stejné úrovni chápaní.

Vždy jsem byla velmi všestranná, většinou jsem vše uměla, nemusela jsem se to učit, to mi též nikdo nikdy nevysvětlil, co to znamená a proč tomu tak je, pochopila jsem to až sama. Jako čerstvě plnoletá jsem pak byla plná otázek, a tak jsem začala chodit během několika dalších let ke kartářce, a ta mi několikrát sdělila, že k vykládání karet mám dispozice. Tehdy mi to nedávalo žádný smysl, nebrala jsem to nijak na zřetel. Sice jsem si zakoupila stejnou sadu tarotu, a dokonce i knihu, zkoušela jsem i vykládat karty, ale jen jsem tápala, kniha mi byla jaksi cizí. Nebyla jsem připravena to chápat, nevěděla jsem, jaká cesta je ještě přede mnou, a že je třeba jí projít až k místu, kde jsem dnes.

Před necelými 5ti lety mě potkala smrt milované babičky, ztráta nejen milované osoby, ale i další velké ztráty na osobní  a hmotné rovině. To jsem ještě netušila, že to nejtěžší bude teprve následovat. Přišla nemoc, v té době jsem měla za sebou jen období hledání zdravého způsobu života, ale zatím jsem vůbec netušila podstatu zdraví. Jen jsem již asi 2 roky před její smrtí hledala cesty. Já jsem ale potřebovala dojít až na úplné dno, abych pochopila o čem zdraví je, a není. A když přišla ztráta milované babičky, přišla skutečná nemoc, kdy moje od malička oslabené tělo zcela podlehlo zákeřné infekci, jejíž vyústění vedlo až k akutnímu zánětu celého pohybového aparátu, a já jsem se nemohla téměř hýbat, jen s velikými bolestmi. Pro jiného by to nebyla taková tragédie, ale když se na vše dívám nyní zpětně, vlastně jsem nikdy nebyla zcela zdravá, moje imunita nikdy nefungovala jak by měla.

Tato životní zkouška, kdy jsem se dostala na úplné dno svých psychických i fyzických sil byla mojí počínající cestou za poznáním. Hned jak jsem onemocněla, jsem byla zcela pevně rozhodnuta se uzdravit. Vždy jsem hledala cesty a způsoby, tehdy jsem teprve pochopila, že alopatická medicína mi není schopná pomoci, tak jsem hledala alternativní cesty.